„Huhů!“ Poslední vlak
16.8.2014 se chystá k odjezdu. Konečná stanice – Zugspitze, německá
střecha. Za běhu naskakují do stroje poslední značně udýchaní opozdilci. Souprava
se pomalu vydává kupředu.
V konečném vagonu vystrkuje z okna svoje chytré zařízení jedna
z účastnic japonské výpravy. Ostatní japonští turisté se snaží mít ruce co
nejvýše, aby také něco vyfotili. Živě přitom diskutují o nejnovějším modelu I–Phonu,
který samozřejmě všichni vlastní. Hlasitý rozhovor se však příliš nezamlouvá
vedle sedícímu anglickému gentlemanovi, jenž by rád slyšel, jaký názor má jeho
přítel na zdejší pivo. Nemá však tolik trpělivosti, aby hluk snášel dále, a tak
mírně poprosí o ztišení. Nikdo si ho však nevšímá. Ani po několikátém
opakování. Nakonec raději odejde na druhý konec vagonu. Celému dění se potutulně
usmívají dvě mladé Američanky. Přikusují k tomu hamburgery a mastné ruce
otírají do sedaček. Český tatínek
se snaží vysvětlit svým dvěma dětem, že se to nedělá. Marně. Děti ho přes
sluchátka neslyší.
Nejdříve vlak projíždí
mezi starými domy Garmisch – Partenkirchenu, které svůj půvab ukrývají především
v malovaných fasádách s nejrůznějšími druhy lesní zvěře, náboženskými
vzory či nápisy. (Japonské I-Phony hlásí 832 nových fotografií!)
Poté lokomotiva křižuje
pole a louky s dřevěnými stodolami, které se v tuto roční dobu pomalu
začínají zaplňovat. (Pamět japonských chytrých telefonů se rychlostí blesku
stále více snižuje).
Nepatrné cuknutí. Úplné
zastavení. Mezistanice u jezera Eibsee slouží jako výchozí bod pro ty, kteří
jsou natolik zdatní, že na špičku hory vyjdou po svých. Většina lidí tu však
vystupuje spíše proto, aby se mohli pokochat pohledem na jezero, kterému místní
přezdívají „Malý Karibik.“ (Japonci hromadně mění SD karty)
Vlak nabírá rychlost, aby mohl v klidu stoupat do kopce.
V jednu chvíli se venku míhají lidé, stromy, koleje a luční kvítí. Náhle je
všude jen černo- černá tma. A v té tmě se
najednou ozve: “píp, píp, píp………“
Po celém vlaku zběsile
blikají výstražná světýlka hlásající EMERGENCY a NOTTFALL! Panika se šíří! I
děti sundaly sluchátka a všichni se hrnou podívat, co se stalo. Ženy ječí, děti
pláčou a pánům by v této situaci nepomohlo ani pivo, ani nic ostřejšího.
„Co se stalo?“ Neutrhl se snad vagon?“ ptají se cestující jeden druhého bez
ohledu na původ či rasu. Japonka odložila svůj I-Phone a hladí plačícího
českého chlapečka. Anglický gentleman uklidňuje hysterickou Američanku, od
které si český tatínek na uklidněnou vypůjčil hamburger a právě se do něj
s chutí zakousl. Všechny národnostní rozdíly jsou smeteny! Celý vlak má teď jednu společnou touhu.
Hlavně ať se nestane něco horšího!
Najednou výstražná signalizace ztichne. Optimisté si oddechnou. Možná tu
hrůzu přežijí! Dveře se se zavrzáním otevírají. (Dětem to připomíná
hororovou scénu. Venku je určitě příšera a jde je sníst!!!) Ale do vagonu
nevstupuje žádné monstrum, nýbrž průvodčí, který cestující uklidňuje: „Nestalo
se nic vážného! Jen malá terénní nerovnost způsobila zadrhnutí kola. Na
kolejích byl kámen. Prosím všechny, aby si vystoupili! Závada
bude rychle odstraněna a za chvíli zase pojedeme.“ Pan průvodčí dokončil svou
řeč a vystoupil z vagonu, aby uklidnil zbývající turisty.
Po půlhodince čekání ve
tmě na spravení zubatky, se nakonec zase všichni navrátí na svá místa a dobře
dorazí na Zugspitzi. Ten výhled za to stál!
Ovšem nevěřili byste,
jak takováto děsivá událost může lidi sblížit. Česká rodina si teď dopisuje
s jednou z amerických dívek. Anglický gentleman objevuje taje japonské
kuchyně. Japonci zase evropskou elektrotechniku. A nikomu nevadí ani mastnota
ani hlasité rozjímání.
Autor: Daniela Ryplová
Kopírovat jen s povolením
autora a uvedením zdroje!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat