neděle 23. listopadu 2014

Svět jede na Zugspitzi

„Huhů!“ Poslední vlak 16.8.2014 se chystá k odjezdu. Konečná stanice – Zugspitze, německá střecha. Za běhu naskakují do stroje  poslední značně udýchaní opozdilci. Souprava se pomalu vydává kupředu.

V konečném vagonu vystrkuje z okna svoje chytré zařízení jedna z účastnic japonské výpravy. Ostatní japonští turisté se snaží mít ruce co nejvýše, aby také něco vyfotili. Živě přitom diskutují o nejnovějším modelu I–Phonu, který samozřejmě všichni vlastní. Hlasitý rozhovor se však příliš nezamlouvá vedle sedícímu anglickému gentlemanovi, jenž by rád slyšel, jaký názor má jeho přítel na zdejší pivo. Nemá však tolik trpělivosti, aby hluk snášel dále, a tak mírně poprosí o ztišení. Nikdo si ho však nevšímá. Ani po několikátém opakování. Nakonec raději odejde na druhý konec vagonu. Celému dění se potutulně usmívají dvě mladé Američanky. Přikusují k tomu hamburgery a mastné ruce otírají do sedaček. Český tatínek se snaží vysvětlit svým dvěma dětem, že se to nedělá. Marně. Děti ho přes sluchátka neslyší.

Nejdříve vlak projíždí mezi starými domy Garmisch – Partenkirchenu, které svůj půvab ukrývají především v malovaných fasádách s nejrůznějšími druhy lesní zvěře, náboženskými vzory či nápisy. (Japonské I-Phony hlásí 832 nových fotografií!)
Poté lokomotiva křižuje pole a louky s dřevěnými stodolami, které se v tuto roční dobu pomalu začínají zaplňovat. (Pamět japonských chytrých telefonů se rychlostí blesku stále více snižuje).

Nepatrné cuknutí. Úplné zastavení. Mezistanice u jezera Eibsee slouží jako výchozí bod pro ty, kteří jsou natolik zdatní, že na špičku hory vyjdou po svých. Většina lidí tu však vystupuje spíše proto, aby se mohli pokochat pohledem na jezero, kterému místní přezdívají „Malý Karibik.“ (Japonci hromadně mění SD karty)

Vlak nabírá rychlost, aby mohl v klidu stoupat do kopce. V jednu chvíli se venku míhají lidé, stromy, koleje a luční kvítí. Náhle je všude jen černo- černá tma. A v té tmě se najednou ozve: “píp, píp, píp………“

Po celém vlaku zběsile blikají výstražná světýlka hlásající EMERGENCY a NOTTFALL! Panika se šíří! I děti sundaly sluchátka a všichni se hrnou podívat, co se stalo. Ženy ječí, děti pláčou a pánům by v této situaci nepomohlo ani pivo, ani nic ostřejšího. „Co se stalo?“ Neutrhl se snad vagon?“ ptají se cestující jeden druhého bez ohledu na původ či rasu. Japonka odložila svůj I-Phone a hladí plačícího českého chlapečka. Anglický gentleman uklidňuje hysterickou Američanku, od které si český tatínek na uklidněnou vypůjčil hamburger a právě se do něj s chutí zakousl. Všechny národnostní rozdíly jsou smeteny!   Celý vlak má teď jednu společnou touhu. Hlavně ať se nestane něco horšího!

Najednou výstražná signalizace ztichne. Optimisté si oddechnou. Možná tu hrůzu přežijí! Dveře se se zavrzáním otevírají. (Dětem to připomíná hororovou scénu. Venku je určitě příšera a jde je sníst!!!) Ale do vagonu nevstupuje žádné monstrum, nýbrž průvodčí, který cestující uklidňuje: „Nestalo se nic vážného! Jen malá terénní nerovnost způsobila zadrhnutí kola. Na kolejích byl kámen. Prosím všechny, aby si vystoupili! Závada bude rychle odstraněna a za chvíli zase pojedeme.“ Pan průvodčí dokončil svou řeč a vystoupil z vagonu, aby uklidnil zbývající turisty.

Po půlhodince čekání ve tmě na spravení zubatky, se nakonec zase všichni navrátí na svá místa a dobře dorazí na Zugspitzi. Ten výhled za to stál!

Ovšem nevěřili byste, jak takováto děsivá událost může lidi sblížit. Česká rodina si teď dopisuje s jednou z amerických dívek. Anglický gentleman objevuje taje japonské kuchyně. Japonci zase evropskou elektrotechniku. A nikomu nevadí ani mastnota ani hlasité rozjímání.


Autor: Daniela Ryplová
Kopírovat jen s povolením autora a uvedením zdroje!!!